Ahoj, jsem Mikuláš Adamčík, dobrodruh za tímto blogem. Psal se rok 2016, kdy jsem po dlouhých peripetiích konečně spatřil světlo světa. Abych to vysvětlil...
Rodiče mě moc chtěli, ale pořád jsem nějak nepřicházel. Nakonec se to ale povedlo, což je hlavní. Byl jsem krásné, zdravé miminko a vše bylo tak, jak být má. Brzy jsem chodil, začínal jsem si povídat, hrál jsem si...Asi v 18 měsících se ale něco zvrtlo, všechno, co jsem uměl se najednou ztratilo. I já jsem se ztratil, přestal jsem rozumět slovům a maminka s tatínkem byli moc smutní. Nevěděli, co se se mnou stalo, jak mi mají pomoct. Chtěl jsem jim to říct, ale nešlo to. Tak jsem jen pořád křičel, měl jsem strach a takový pocit, že mi nikdo nerozumí. Snažil jsem se tomu utéct... Doktoři říkali, že jsem ještě malý, že to nic neznamená, ale rodiče to začali řešit.
Před pár měsíci jsme se náhodou dostali k informaci, že existuje přístroj, který dokáže přes elektrody, které se drží v obou rukách projet celé tělo, každý orgán a každou buňku a zjistit, jak tyto orgány pracují, jak jsou zatížené, jaké v sobě mají viry, bakterie, živé organismy, jestli jsou v těle těžké kovy, jaké vitamíny, minerály, kovy v těle...
Už delší dobu nám mnoho odborníků doporučovalo, že by Miky potřeboval nějakého kamaráda, nejlíp psa. Že by s ním mohl začít nějakým způsobem komunikovat. Musím říct, že Mikuláš zvířata moc nevyhledává a dřív si jich moc nevšímal, ale po absolvování pár Canisterapií se jeho zájem o ně zvýšil. Tak jsme se rozhodli mu toho psa pořídit. Ze začátku byl...
Měsíc po intenzivních terapiích a skoro každodenních návštěvách hyperbarické komory jsme si začali všímat mnoha změn v Mikyho chování. Začal sledovat a dívat se na člověka, který mluví a jakoby chtěl něco říct. Sem tam ze sebe dostane nějaké sloučení písmen, které zní, jako slovo. Zkrátka to vypadá, jako by chtěl mluvit. Je také všímavější k okolí,...
