O mně

   
Ahoj, jsem Mikuláš Adamčík, dobrodruh za tímto blogem. Psal se rok 2016, kdy jsem po dlouhých peripetiích konečně spatřil světlo světa. Abych to vysvětlil... rodiče mě moc chtěli, ale pořád jsem nějak nepřicházel. Nakonec se to ale povedlo, což je hlavní. Byl jsem krásné, zdravé miminko a vše bylo tak, jak být má. Brzy jsem chodil, začínal jsem si povídat, hrál jsem si...Asi v 18 měsících se ale něco zvrtlo, všechno, co jsem uměl se najednou ztratilo. I já jsem se ztratil, přestal jsem rozumět slovům a maminka s tatínkem byli moc smutní. Nevěděli, co se se mnou stalo, jak mi mají pomoct.  Chtěl jsem jim to říct, ale nešlo to. Tak jsem jen pořád křičel, měl jsem strach  a takový pocit ,že mi nikdo nerozumí. Snažil jsem se tomu utéct... Doktoři říkali, že jsem ještě malý, že to nic neznamená, ale rodiče to začali řešit. Jezdili jsme často do Prahy k jedné hodné paní doktorce, která mi dávala takové vitamíny, po kterých jsem si mohl aspoň chvilku v klidu sednout a hrát. Už vím..., byly to aminokyseliny. Jezdil jsem na ergoterapie do Hranic na Moravě, na Snoezelen terapie do Olomouce, byl jsem v Brně na laserové terapii a teď chodím na Biofeedback, který mě moc baví. Ale nejdůležitější asi bude, až půjdu na transplantaci pupečníkové krve. Maminka říká, že pak už se konečně rozmluvím. A já bych moc chtěl...Už toho mám tolik na srdci....Je skvělé, že mám velkou rodinu a všichni mě mají rádi. Mám velkého bráchu a sestru a pak ještě mou malou sestřičku Violet. Někdy mám dny, kdy se necítím moc dobře, nic mě nebaví a často pláču. Vivi mě v tom ale nikdy nenechá. Chodí za mnou, objímá mě a hladí tak dlouho, dokud mě to nepřejde. Rád chodím na procházky, líbí se mi stromy ve větru, rád pozoruju oheň a vodu, letící ptáky a padající listí. Miluju jakoukoliv hru s míčem. Moc bych chtěl být jako ostatní děti, mít kamarády,  povídat si s nimi. Zkrátka aspoň trochu z toho, co je pro zdravé děti zcela běžné...